Americká inflace dosáhla rekordní růstové trajektorie od roku 1982, když v lednu přidala +0,6 % meziměsíčně a +7,6 % meziročně oproti předpokládaným +0,5 % a +7,3 %. Zároveň prudce vzrostly výnosy – desetileté UST poprvé od srpna 2019 překročily 2 %, ale jako obvykle americký dolar na měnovém trhu vykazoval smíšenou dynamiku. Poptávka po něm nerostla.
Vyšší než očekávaná inflace vedla ke zvýšení jestřábí rétoriky – Bullard trvá na zvýšení sazby o 100 b.b. do července. Trh vidí 99% pravděpodobnost březnového zvýšení o 0,5 % najednou (srovnejte to s 30% pravděpodobností před pouhým dnem). Do konce roku se tak můžeme dočkat přechodu federální sazby do pásma 175/200 b.
Bullard navíc oznámil i možnost zvýšení sazeb bez čekání na zasedání Fedu a takový komentář upřímně vypadá panicky.
Pro posouzení rozsahu problému se lze podívat na dynamiku reálného výnosu desetiletých UST. Na níže uvedeném grafu (zelená linie) je vidět, že reálné výnosy jsou v současné době na historickém minimu a již nyní jsou nižší než v době krize v letech 1970–1982. Rozdíl mezi současnou situací a situací před 40 lety spočívá v tom, že tehdy měl Fed k dispozici všechny potřebné nástroje k řízení měnové politiky, ale nyní jich má podstatně méně.
Jediné, co může Fed v této situaci dělat, je agresivně zvyšovat sazby. Jestliže před dvěma týdny trh počítal se čtyřmi zvýšení sazeb v roce 2022, přičemž k prvnímu zvýšení mělo dojít v březnu o 0,25 %, nyní se kloní k 6–7 zvýšením s prvním zvýšením o 0,5 %. Je třeba poznamenat, že ani takto agresivní kroky ze strany Fedu nebudou schopny zvednout reálné výnosy ze záporného pásma.
Proč se inflace ukázala být tak vysoká? Existují různé odhady. Jedni tvrdí, že spotřebitelské chování se plně přizpůsobilo pandemii – kmen omikron byl mírnější, než se očekávalo, a přestal omezovat ceny, zatímco jiní tvrdí, že covid-19 způsobil vážné škody v dodavatelských řetězcích, a to je přesně ono.
Možná, že se důvod skrývá pod povrchem? V květnu 2020 došlo k prudkému nárůstu měnového agregátu M1. Jedná se o technickou úpravu, protože k agregátu M1, který představuje peníze a vysoce likvidní aktiva, byla přidána složka z M2, která do výpočtu dříve zahrnuta nebyla, a to úsporné vklady. Dne 24. dubna byla zrušena omezení počtu transakcí nebo povolených výběrů na spořicích vkladových účtech, což bankám umožnilo nadále držet rezervy na vklady. Tyto prostředky odešly na trh za účelem hledání ziskovosti.
Růst peněžního agregátu M1 ze 4,8 bil. USD na 16,3 bil. USD způsobil prudký nárůst inflace. Podaří se Fedu tento růst zastavit agresivním zvýšením sazeb? Teoreticky to možné je, ale pouze v případě, že dojde ke zvýšení reálných úrokových sazeb. Aby se reálný výnos dostal nad nulu, je nutné zvýšit sazbu nad míru inflace, což je naprosto nemožné.
Fed nebude schopen zvýšit diskontní sazbu nad 2–3 %, protože problém obsluhy nahromaděného dluhu vytvoří v americkém rozpočtu takovou díru, kterou bude nutné kompenzovat novými úvěry za mnohem vyšší úrok než nyní, což vyvolá krizi důvěry v americký dolar.
V důsledku toho musí Fed kromě zvýšení sazby vymyslet nějaký jiný nástroj, který sníží inflační očekávání a umožní návrat inflace k cíli. Pokud se Fedu podaří tento jakýkoli, jen ne triviální úkol vyřešit a trhy překvapit, pak americký dolar obnoví růst napřič celým spektrem trhu, neboť finanční nástroje denominované v dolarech budou mít dobré vyhlídky na růst. Naopak pokud Fed nebude schopen nabídnout nic jiného než agresivní zvýšení sazeb, pak to bude mít pouze krátkodobý efekt, aniž by došlo ke stažení přebytečné likvidity. Inflace bude i přes veškerou snahu Fedu nadále růst a americký dolar se začne vyprodávat, protože investoři začnou hromadně opouštět aktiva při hledání kladných výnosů.